V neděli pan Pavel zemřel. 
Chtěl se naposledy podívat na chalupu ve Svinařově u Rakovníka. Na místo, kde prožil kus života. Kde byl doma a šťastný.
Když jsme přijeli, začali se k chaloupce scházet sousedé. Ne náhodou. Všichni věděli, že tohle je rozloučení. Že pan Pavel už se sem znovu nepodívá. Přicházeli ho pozdravit, podat mu ruku, být tam. Prostě chlapsky, po vesnicku, opravdově.
Vzpomínalo se. Povídalo. Zajímal se, jak kdo prožil Vánoce. Jedly se chlebíčky, pilo se plzeňské pivo – „jedna třetinka denně, pan doktor to dovolil,“ říkal s úsměvem. 
A všichni věděli, že tohle už není o pivu. Je to o tom být spolu.
Po celou dobu s ním byla jeho manželka a dcera. Klidné, pevné, laskavé. Držely ho, staraly se o něj, byly mu oporou přesně tak, jak to rodina v těchto chvílích umí.
Připravily mu i překvapení. Přijel jeho dlouholetý kamarád – znají se od dvaceti let. Pan Pavel původně nechtěl, aby ho viděl v tomto stavu. Chtěl, aby si ho pamatoval silného. Jenže když ho uviděl, radost byla silnější než všechny obavy. Bylo to skutečné, nehrané setkání dvou chlapů, kteří spolu prožili život. 
Přišli i místní chlapi – dobrovolní hasiči. A pan Pavel byl jedním z nich. Patřil mezi ně. 
Přišel čas rozloučení – vrátil jim průkazku a hasičské tričko. Oni si vzali průkazku. Tričko dali jeho manželce. Ať si ho nechá. Na památku.
Bylo to tiché, důstojné a pravdivé rozloučení. Takové, jaké si člověk přeje, i když o tom nikdy nemluví.
Někdy je splněný sen opravdu tím posledním přáním. 
A někdy je to to nejvíc, co se ještě dá udělat. 
