A díky naší Sanitce splněných snů to nebyla jen fráze prvních slov slavné “studentské hymny”. Byla to skutečnost, kterou bylo cítit ve vzduchu ještě dřív, než jsme vůbec zastavili před domem paní Jitky. 
Paní Jitka je babička, která je nesmírně pyšná na svého vnuka. Ten právě završil bakalářské studium a měl promoci – okamžik, který se v rodině předává jako štafeta hrdosti z generace na generaci. 
Jitka toužila být u toho. Vidět, slyšet, cítit ten okamžik, kdy se její vnouče postaví před svět a ona může říct: „To je náš kluk.“
Jenže tělo už ji dál nepustí.
A tak zasáhl osud, který tentokrát neměl potřebu brát – ale dávat. Rodina se o nás dozvěděla, zavolala… a jelo se. 
Slzy byly. Hrdost taky. A ta tichá radost, která nepotřebuje slova, protože všechno říkají oči. Jitka byla pyšná tak, že by rozsvítila i temnou aulu bez jediného světla.
A energie, která šla z ní i z celé rodiny… to se prostě nedá popsat. Lidé, kteří milují, drží při sobě a umí být laskaví, dělají svět snesitelnějším místem. 
A pak přišlo něco, co nás opravdu dostalo!
Rodina nám po splnění přání poskytla velkorysý finanční dar. Nečekali jsme to. O to víc nás to zasáhlo. Jsme jim za to neuvěřitelně vděční – nejen za podporu, ale i za důvěru a lidskost, kterou tím ukázali. 
Přání se splnilo. Radost se vrátila. A na Jitčině tváři zůstal výraz, který říká víc než jakýkoli komentář:
„Viděla jsem to. Byla jsem tam.“ 
the Ambulance of Fulfilled Dreams
— kde radost nečeká na lepší čas
