Chlap, který měl ještě spoustu práce. A nemálo snů.
Milan se svou ženou vyměnili pražský ruch za malou vesnici. Postavili si nádherný domeček, pořídili techniku, 
Milan si konečně splnil sen a nakoupil si sadu pil — protože měl v plánu tvořit. Dřevo, vůně, poctivá práce rukama.
A pak přišla diagnóza, která během jedné vteřiny převrátí život vzhůru nohama. Ten typ diagnózy, který nedává žádné „počkáme až na důchod“.
Jedno přání mu ale zůstalo: vzít svou ženu na oběd na Ještěd. Místo, kde, i když obrazně „zcestovali světa kraj“, spolu nikdy nebyli. A on jí to slíbil
Jenže nemoc se rozhodla, že bude protivná až do konce. Metastázy v páteři, lůžko… rychlý postup, bolest.
A tak jeho úžasná dcera Eli vzala telefon, protože si vzpomněla na naši sanitku — a zavolala.
A my jsme jeli.
Uvítali nás lidé, kteří by dokázali zahřát i rampouch. Milanův černý humor byl kapitola sama pro sebe — smál se i tam, kde by to jiného položilo. A přitom jediný jeho cíl byl prostý a krásný: splnit slib své ženě.
Restaurace Ještěd? Manažeři od první vteřiny neskuteční.
Vyhrazený salonek? Jasně!
Místo pro nosítka? Samozřejmost!
Ale… co těch třicet schodů?
A tady přichází scéna, kterou jen tak nezapomeneme.
Horská služba. Chlapi, kteří prostě kývli: „Jasně, jdem do toho.“
Bez řečí. Bez váhání. Někteří přijeli i mimo službu, jen aby pomohli jednomu jedinému člověku dodržet slib ženě, kterou miluje.
Čekali už při našem příjezdu. A nesli. Nás i Milana — doslova i obrazně. Tam i zpátky.
A my jsme zase jednou stáli uprostřed něčeho, co se dá jen těžko popsat.
Protože tohle není o sanitce.
Ani o Ještědu.
Je to o lidech, kteří se potkají na správném místě — a bez váhání udělají správnou věc.
A my jsme za ně neskutečně vděční.
