Někdy se nepíše žádost, ale vyznání.
.
Přišel nám dopis. Prosba pro jednu maminku – obyčejnou ženu, o které nepíší noviny a na kterou nesvítí světla reflektorů. Nepřednášela, nevedla spolek, nepsala knihy. Jen žila. Obyčejně a s láskou.
Pro svou dceru znamená všechno. Vychovala ji sama, nikdy nikomu neublížila, celý život pracovala s pokorou a přesností, která dnes pomalu mizí.
Vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK a celý profesní život programovala – v době, kdy počítače nebyly samozřejmostí.
Maminka Jaromíra – pro všechny ale prostě Jája – miluje luštění, sudoku a má zlaté ruce. Vyrobila vlastní nábytek. Ze dřeva. S láskou. Stejně pevně a jemně, jako celý svůj život tvořila domov. 
Se svou dcerou sdílela radost z hudby. Z Hradišťanu. Z filharmonie. 
A právě do filharmonie jsme je vezli na jejich poslední společný koncert.
Ne proto, že by to byl výlet. Ale protože to byl rituál. Dar. Rozloučení, které nebylo o slovech, ale o přítomnosti.
Jája je teď v péči úžasných sestřiček z Hospice Červený Kostelec Hospic Anežky České, Červený Kostelec . Ale ten večer zazářila. Bylo to vidět. Dvě srdce, která věděla, že je to možná naposled – a přesto si to dovolila užít naplno. V tichu. V očích. Ve vděčnosti.
Hudba… pro maminku. A pro dceru, která jí mohla vrátit kousek péče, lásky a důstojnosti.
Děkujeme za důvěru. Za sílu říct si o pomoc. A za připomenutí, že i na konci cesty může zaznít hudba.
Sanitka splněných snů – pro ty, kdo žili prostě. A milovali hluboce. Pro chvíle, které mají váhu věčnosti.
Dcera napsala:
„Jsem vděčná, že jsme mohly jít. Že jsme dostaly čas, který teď trávíme spolu. To je dar.“
A my dodáváme:
Děkujeme, že jste nám ten příběh svěřily.
