Ta, která si nevybírá. Nikdo si nemůže být jistý. A tak se bohužel stalo, že i paní Jana dostala mrtvici. Pak CT… a další rána: nádor v hlavě. A potom přišla ještě druhá příhoda.
Ale Janička! Bojovnice, která se pořád snaží. Co to jde. A její manžel taky. Drží ji, pomáhá jí, jdou spolu až do posledních sil. Vědí, co přijde. A přesto jedou dál.
Rádi spolu s manželem chodili na túry a vždycky se snažili navštívit místní kostel. Milují tu architekturu, ten klid, ten prostor, kde se člověk nadechne jinak.
Na Svatý kopeček měla zvlášť silnou vzpomínku. Jeli tam kdysi na výlet po prvním svatém přijímání. Ten kostel tam k nim prostě „mluvil“. Nádhera. Ticho. Naprostý klid.
Zavezli jsme ji až před oltář.
A pak… jsme všichni nějak cítili, že si potřebuje s Bohem ještě něco říct. Nikdo z nás se ani nepohnul v lavici. Nikdo nechtěl ten okamžik rušit. Jen ticho. A přítomnost. 
Zapálili jsme svíčku.
Paní Jana byla po celou dobu neuvěřitelně milá a usměvavá 
S manželem se pořád popichovali, smáli se spolu. Byla mezi nimi lehkost, i přes všechno, co prožívají.
A jsou to přesně tyhle chvíle, kdy víme, proč to děláme.
