Tenhle týden jsme jeli dvakrát stejné „přání“.
Být na pohřbu vlastního syna.
Často říkáme, že plnit sny je poslání. Že jsou to chvíle dojemné, silné, někdy až překvapivě krásné.
A je to pravda. 
Ale tohle mezi sny nepatří.
Tohle není přání.
Tohle není splněný sen.
Tohle je nutnost.
Základní lidská potřeba – rozloučit se. 
Když umře dítě, svět se zlomí. Ne obrazně. Doslova.
Logika přestane fungovat, čas se rozpadne, dech bolí.
přesto je potřeba udělat jednu jedinou věc: být tam.
Vidět.
Rozloučit se. 
Naše sanitka tu v těch chvílích není proto, aby plnila sny.
Je tu proto, aby držela prostor.
Aby umožnila to, co by mělo být samozřejmé, ale často není.
Nevozíme radost.
Vozíme možnost důstojného rozloučení. 
A někdy je to to nejtěžší, co člověk v životě musí zvládnout.
A právě proto tam jedeme.
I když to bolí.
I když to není hezké.
I když by si nikdo nepřál, aby to někdy potřeboval.
Protože některé cesty se nejezdí ze snů.
Ale z lásky… 
