Paní Matilda má srdce rozdělené mezi dvě země. Část její rodiny zůstala na Slovensku, v malé obci, kde má pochované i své rodiče. Jenže nemoc ji od nich na dlouho oddělila – bez možnosti setkat se s těmi, které miluje. Nejvíce pak se svým milovaným bráškou Michalem. Obejmout ho bylo jejím největším přáním. 
Dnes už je v paliativní péči. Sama by už nikdy nemohla odcestovat a znovu spatřit milovaná místa. A přesto se to podařilo – společně jsme to dokázali. 
Vzali jsme Matildu na cestu, o které snila. Do jejího rodného domu. Na hřbitov za jejími rodiči. A k bráškovi, kterého neobjala celé roky. Jenže on o ničem nevěděl. Chtěli jsme, aby to bylo překvapení. Velké. Nádherné. Pro něj i pro ni.
A taky že bylo! Ve dveřích se na sebe jen dívali. Dlouho. Nikdo z nás nedýchal. A pak už jen slzy a objetí, co lámou roky odloučení. 
Povídali si hodiny. O dětství. O rodičích. O místech, která znají jen oni dva… Vzpomínky, které přežily čas.
Cestou zpátky Matilda ani na vteřinu nezavřela oči. Vyprávěla, smála se, plakala.
Někdy člověk nepotřebuje víc než naposledy dojet domů. Do svých šťastných dnů. Do milovaných vzpomínek. 
