Životní cesta pana Honzy se blíží ke konci. Musí být v nemocnici, ale on a jeho partnerka toužili po jediném – ještě jednou, alespoň na chvíli, být spolu doma.
Jako dřív. Bez hadiček, bez pípání přístrojů. Jen oni dva, blízkost, pokora, tichá radost a souznění… prosté „spolu“.
A tak pana Honzu vyzvedáváme v nemocnici. V doprovodu jeho úžasné partnerky ho vezeme do jejich bytu, kde to voní domovem – po pečeném kuřeti, které zlátně v troubě.
A domov znovu ožívá, má zase svůj tep. Je to dojemné a krásné.
Paní si svého milého doma dokonce ostříhá – aby mu to slušelo. Smějí se. Povídají si.
Je to návrat lásky, klidu a obyčejného bytí. Na chvíli zase doma.
A cestou zpět? Dáváme si všichni zmrzlinu. Asi tu nejlepší, co kdy byla.
Možná proto, že chutná po chvílích, které mají smysl.
Loučení je se slzami, ale i s hlubokou vděčností.
Protože přání být ještě jednou spolu doma… se splnilo.
