Krkonošské slunce pro pana Jirku

13. 5. 2026čtení na 2 minuty

Pan Jirka měl v Krkonoších kus svého života.

Ve Velké Úpě trávil mládí, rodinné dovolené i chvíle s vnoučaty. Znal tamní cesty, domy, lidi, potoky i místa, která člověku nezmizí ze srdce, ani když se z nich na čas vzdálí.

A tak když se ho andílci z zeptali, jestli má ještě nějaké přání, bylo jasno.

Chtěl se vrátit tam, kde byl doma.

Vyrazili jsme z Ostravy až do Krkonoš. A najednou to nebyla jen cesta sanitkou. Byla to cesta časem. Pan Jirka vzpomínal, kudy chodili s dětmi a kde se smáli tak, jak se člověk směje jen tehdy, když má před sebou celý život.

Zastavili jsme se i u domu, kam kdysi s manželkou odjeli na svatební noc.

Pak jsme dlouho stáli u splavu a dívali se na čistou krkonošskou vodu. Tekla dál. Tiše, krásně, stejně jako čas. A nám všem došlo, že pan Jirka se na ni dívá možná naposledy.

Byla v tom něha. I bolest. A taky zvláštní klid.

Procházeli jsme kolem stavení a domů, kde poznával, co zůstalo, co zmizelo a co vyrostlo nové. Až jsme došli k domu, kam jezdívali za tetou. K místu, kde prožil velkou část svého života.

Tam už na něj čekali sousedé.

Měli připravené fotografie. Pan Jirka také. Vzpomínalo se, smálo, vyprávělo. A když si Jirka utřel slzu, nikdo se nedivil. Některá místa nejsou jen místa. Jsou to celé kapitoly života.

Děkujeme za důvěru a péči.

A velké díky patří paní Evě Braunové Beranové, která vše pomohla zařídit, zkontaktovala sousedy a přišla být součástí dne, na který se nezapomíná.

Protože přesně pro tyhle chvíle tu Sanitka splněných snů je.

Aby se člověk mohl ještě jednou vrátit tam, kde mu svítilo slunce.

Sdílejte tento příběh
FacebookWhatsAppE-mail

Další příběh

Maruška a vnučka aneb babičky jsou pokladSen paní Marušky nebyl o ní samotné, ale o její vnučce, která miluje zvířátka. Vzali jsme je spolu do zoo Zlín-Lešná.Číst příběh →
© 2026 Ruce pro život, z.s.
Grafika a web od 
brandzone.cz
chevron-down