
Pan Jirka měl v Krkonoších kus svého života.
Ve Velké Úpě trávil mládí, rodinné dovolené i chvíle s vnoučaty. Znal tamní cesty, domy, lidi, potoky i místa, která člověku nezmizí ze srdce, ani když se z nich na čas vzdálí.
A tak když se ho andílci z zeptali, jestli má ještě nějaké přání, bylo jasno.
Chtěl se vrátit tam, kde byl doma.
Vyrazili jsme z Ostravy až do Krkonoš. A najednou to nebyla jen cesta sanitkou. Byla to cesta časem. Pan Jirka vzpomínal, kudy chodili s dětmi a kde se smáli tak, jak se člověk směje jen tehdy, když má před sebou celý život.
Zastavili jsme se i u domu, kam kdysi s manželkou odjeli na svatební noc.
Pak jsme dlouho stáli u splavu a dívali se na čistou krkonošskou vodu. Tekla dál. Tiše, krásně, stejně jako čas. A nám všem došlo, že pan Jirka se na ni dívá možná naposledy.
Byla v tom něha. I bolest. A taky zvláštní klid.
Procházeli jsme kolem stavení a domů, kde poznával, co zůstalo, co zmizelo a co vyrostlo nové. Až jsme došli k domu, kam jezdívali za tetou. K místu, kde prožil velkou část svého života.
Tam už na něj čekali sousedé.
Měli připravené fotografie. Pan Jirka také. Vzpomínalo se, smálo, vyprávělo. A když si Jirka utřel slzu, nikdo se nedivil. Některá místa nejsou jen místa. Jsou to celé kapitoly života.
Děkujeme za důvěru a péči.
A velké díky patří paní Evě Braunové Beranové, která vše pomohla zařídit, zkontaktovala sousedy a přišla být součástí dne, na který se nezapomíná.
Protože přesně pro tyhle chvíle tu Sanitka splněných snů je.
Aby se člověk mohl ještě jednou vrátit tam, kde mu svítilo slunce.



