
Někdy není největším přáním cesta na vzdálené místo ani návrat do rodného domu. Vlastně nejde o žádné místo. Někdy člověk touží jen znovu spatřit toho, s kým strávil téměř celý život.
Paní Evička žila se svým manželem na statku plném zvířat. Společně milovali přírodu, obyčejnou každodenní práci a radost z toho, že jejich hospodářství žije. Když manžel onemocněl, Evička se kromě statku začala starat také o něj.
Pak ale… sama upadla. A byl to právě její manžel, kdo jí zavolal pomoc. Eva musela podstoupit operaci a manželé, kteří spolu prožili 59 let, se náhle celý měsíc nemohli vidět. Zní to možná jako drobnost. Ale zdaleka není…
Zdravotní stav jejího muže se zhoršil a dostal se do laskavé péče Hospic Dobrého Pastýře . A v místě, kde lidé cítí víc, než vidí, dobře pochopili, jak moc mu jeho žena chybí. A tak zavolali nám.
Po dlouhém měsíci odloučení se Evička se svým manželem konečně znovu setkala.
Po 59 společných letech totiž měsíc není „jen měsíc“. Je to nekonečně dlouhá doba bez člověka, který byl celý život vaším domovem.
A my jsme byli u chvíle, kdy se dva lidé, kteří spolu zestárli, mohli znovu chytit za ruku. Za svou kotvu. Za svou jistotu.
Plníme sny, které nepočkají.

