Paní Táťána – žena, kterou život rozhodně nešetřil. Zůstala sama na dva malé syny, z nichž jeden po těžkém porodu potřeboval její péči dvojnásob. A ona to zvládla. Vychovala dva skvělé muže. 
Dnes je slabá, v péči Hospicu Dobrého Pastýře. Ale úsměv jí z tváře nemizí.
Chtěla ještě jednou vidět les… cítit vůni stromů a země, nadechnout se svěžího jarního vzduchu, vzpomenout si na krásné dny. A tak jsme jeli. 
Syn Lubor, který maminku doprovázel, vzpomínal na letní tábory u rybníka v Jevanech. Co bychom byli za Sanitku snů, kdybychom se tam nezastavili a neoživili ty chvíle přímo na místě? 
A Lubor? Ten ještě zaběhl do nedaleké cukrárny. Dortík, káva, slunce, krajina – skoro piknik. 
A Táťána? Klidná. Vděčná. Zářící. 
Když se spojí láska, péče a splněné přání, je to silnější než smrt. 
Po nějaké době od posledního setkání nás v Hospic Dobrého Pastýře znovu přivítal ten úžasný, usměvavý personál. Sestřičky, paní doktorka i vedoucí sociální pracovnice Lucka nám na cestu dokonce zamávaly. Děkujeme za vaši laskavost a péči! 
