
„Neznám hodnější lidi, než jsou oni,“ přivítala nás u dveří jejich kamarádka, která celé přání pomáhala zařídit.
Nemoc upoutala pana Vlastíka na lůžko a doma o něj s láskou pečuje jeho manželka spolu s mobilním Domácí hospic Srdcem, z.ú. . Přál si však být přítomen křtu svých přátel. Slavnostnímu okamžiku, který pro ně i pro něj mnoho znamenal.
Přestože musel po celou cestu překonávat veliké bolesti a naše záchranářka Katka mu opakovaně podávala léky na jejich zmírnění, touha ještě jednou tuto chvíli prožít byla silnější.
Vlastíkova manželka zpívá v místním sboru. Když se kostelem rozezněly hlasy a ona zpívala spolu s ostatními, zavřel oči, poslouchal a celou dobu se usmíval.
Bylo vidět, že je šťastný. Navzdory bolesti. Možná právě proto byl ten úsměv tak silný.
Někdy se splněný sen nepozná podle velkých slov. Stačí zavřené oči, milovaný hlas a tichý úsměv člověka, který právě dostal chvíli, za niž stálo bojovat.




