Pan Zdeněk dnes leží v Hospici sv. Lazara. Má skvělou péči, klid a důstojnost.
Ale domov… ten je jen jeden.Jenže tam už bydlet nemůže, potřebuje zdravotní péči.
A tak jsme jeli splnit naše nejčastější přání. Jet domů.
Domov… 💛
Otevřely se dveře… a najednou to bylo všude.Vůně řízků. Bramborový salát. Bábovka.Ten druh vůně, který nejde napodobit.Vůně života, který se žil.❤️
Listy starých fotoalb z milovaného trampování. Prsty hladí tváře na snímcích a vzpomínky ani nepotřebují slova.Smích střídaly slzy. Mlčení bylo hlasité.Bylo tam všechno, co dělá domov domovem.
Odjezd zpátky bolel. Hodně.Tenhle návrat se totiž nevrací.
A fotografie z odjezdu zachytila jedinečnost takových chvil…Slzy. Držení za ruku. Loučení, které se neříká nahlas.A my jsme byli jen ti, kdo na chvíli otevřeli dveře tam, kam už se jinak nedá. 🤍
Pane Zdeňku,děkujeme, že jsme u toho mohli být.Domov jste měl kolem sebe ještě jednou.A to se počítá.
Sanitka splněných snů ✨
