
Libuška, 44 let
Libušku jsme vyzvedli v hospici na Svatém Kopečku . Byla tam s ní její nejstarší dcera Eliška – tichá, pevná, držela všechno, jak jen to šlo.
Jedno přání. Jedno „naposledy“.
Paní Libuška už byla hodně slabá. Unavená tak, že by si člověk řekl, že by měla zůstat v klidu.
Jenže některé věci jsou silnější než únava.
Chtěla vidět svou osmiletou dceru tančit na taneční soutěži.
Když jsme dorazili na místo byla tam celá rodina. Byly tam slzy, manžel, děti… smích mezi tím vším. Objímání. Podpora.
Takový ten zvláštní mix – kdy se smějete a zároveň víte, že to bolí.
Nejtěžší moment přišel po vystoupení.
Káťa k Libušce přiběhla. Rozplakala se.
A v tu chvíli jsme měli co dělat úplně všichni.
Na Libušce bylo vidět, že je vyčerpaná. Že jí není dobře.
Ale celou dobu nás ujišťovala:
„Já jsem v pohodě.“
Nebyla.
Ale byla tam. A to bylo to, na čem záleželo.
Káťa od ní neodešla ani na krok.
A vlastně ani nikdo z rodiny. Drželi se kolem ní jako kruh.
A bylo to… hezké. Opravdové.
Pak přišla ta věta, která zůstane:
„Když holky postoupí, jedou do Prahy… tam už já nepojedu.“
Holky postoupily…
A my jsme věděli. Ona taky.
Ale nikdo to nemusel říkat nahlas.
Ještě jsme zvládli společný oběd.
I smích. Opravdový.
Protože někdy se život vejde do jednoho dne.
Do jednoho vystoupení.
Do jednoho objetí.
A někdy je to naposledy.
Ale přesně tak, jak si to člověk přál.






